Milota T., Zachová R., Šedivá A. – SCIG a jejich přínos pro chronicky nemocného pacienta

SCIG a jejich přínos pro chronicky nemocného pacienta

Milota T., Zachová R., Šedivá A.

Ústav imunologie, 2. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní
nemocnice v MotoleHistorie užití imunoglobulinových preparátů sahá do 50. let 20. Století a je spojená především
se jménem Colonela Ogdena Brutona, který je poprvé podal subkutánně u pacienta s protilátkovým
imunodeficitem. Jejich rozsáhlejšímu užití bránil především vysoký výskyt závažných nežádoucích
účinků. Situaci změnilo zavedení moderních výrobních procesů (jako ethanolová frakcionace,
precipitace či iontová chromatografie), které efektivněji odstraňovaly imunoglobulinové agregáty,
imunokomplexy a IgA zodpovědné za jejich rozvoj. Intravenózní imunoglobulinová substituční terapie
tak byla do rutinní klinické praxe rozšířena v 80. letech 20. Století, o 10 let později došlo k rozšíření
spektra imunoglobulinových přípravků i o preparáty k subkutánnímu užití.

Vedle primárních imunodeficitů je imunoglobulinová terapie využívána také k terapii
sekundárních protilátkových deficitů, především u hematologických malignit (chronická lymfocytární
leukémie, mnohočetný myelom, apod.), a autoimunitních onemocnění jako je Kawasakiho choroba,
idiopatická trombocytopenická purpura, Guillaine-Barré syndrom a další.

Význam imunoglobulinové subtituční terapie odráží i nárůst počtu pacientů a to jak ve skupině
primárních, tak sekundárních imunodefictů. Data z našeho pracoviště, Ústavu imunologie 2. Lékařské
fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice v Motole, ukazují více než dvojnásobný nárůst
pacientů za uplynulých 7 let. Pacienti se sekundárními imunodeficity tvoří 15% pacientů na
imunoglobulinové subtituční terapii. Změnilo se také spektrum podávaných preparátů. Do roku 2011
dominovaly intravenózní přípravky. V současnosti jsou u našich pacientů využívány především
subkutánní, u více než 2/3 z nich. K jejich masivnímu rozšíření vedl především výborný bezpečnostní
profil s velmi nízkým výskytem závažných systémových účinků. Dále možnost podání v domácím
prostředí vedoucí k významnému zvýšení compliance a srovnatelný terapeutický účinnek
s intravenózními preparáty při podání stejného množství léčiva.

V současnoti máme k dispozici několik imunoglobulinových přípravků k subkutánnímu užití,
které se významně liší svými vlastnostmi a dovolují nám tak individualizovat léčebný přistup dle
potřeb pacienta. Vývoj 20% imunoglobulinu k subkutánnímu aplikaci, který je stabilizován L-prolinem,
nám oproti 16% přípravkům (stabilizace glycinem) dovoluje jejich použítí bez nutnosti lineárního
dávkovače (pumpy)- metodu frequent push, umožnuje aplikaci až 20ml do jednoho aplikačního
místa. Dále je 20% imunoglobulinové přípravky možno skladovat při pokojové teplotě po dobu jejich
expirace. Zlepšení efektivity léčby, snížení výskytu nežádoucích účinků a celková spokojenost
pacientů s tímto typem léčby byla potvrzena studií CHHINSTRAP.

Zdokonalení imunoglobulinové terapie nemá dopad nejen na compliance pacientů, ale také
nám umožňuje rozšíření terapuetických možností. Imunomodulačního efektu imunoglobulinů bylo
využíváno u vysokých dávek při intravenózním podání. Nově se ovšem objevují studie, které tento
efekt popisují také při subkutánním podání (prokázán u idiopatické trombocytopenické purpury
polymyositidy, dermatomyositidy, autoimunitních neuropatiích). Možnosti imunoglobulinové terapie
tedy nejsou zdaleko vyčerpány.